Postavil jsem si expediční přívěs za auto. Sledoval jsem týdny videa z Austrálie, kde je takových mraky. Stejně bychom do naší současné D3 nenaskládali nás dva dospělé, 3 děti, psa a vše co budeme potřebovat. Abych to vysvětlil. Jedno z dětí je miminko. A to potřebuje hafo věcí. Jako kočárek, nočník, moooc plenek apod. A pod tu hromadu věcí potřebných k miminku se dá lehce schovat jen o trošku větší hromada věcí, které potřebuje maminka miminka..hezké co? „maminkamiminka“ Vlek byl hotový 2 dny před odjezdem. Vy, kteří pozorně čtete tyto moje příspěvky – všímáte si těch opakujících se termínů před odjezdem? Jako den, dva dny apod. Nikdy tam není třeba: „měsíc před jsem měl hotovo. Teď už jen v klidu čekám“ No a když jsem do toho vleku naložil všechny miminkovskomaminkovské hromádky, svou bundu, žrádlo pro psa a nočník, zjistil jsem, že listová pera (mimochodem z pickupu) se už neusmívají a leží na dorazech. Takže v podvečer předodjezdového dne jsem si lehl se svářečkou pod vlek a dodělával držáky na vinuté pružiny, které vrátily vozík opět do hry. A jelikož to za mě nikdo neudělá, musím se pochválit. Vozík se v terénu i na silnici choval naprosto úžasně.
Sněhy z hor postoupily výše ke špicím a odkryly vrcholové cestičky. Tam, kde jsme před pár týdny s motorkou neprojeli, se dalo i s vlekem projet báječně. Křižovali jsme hranici Francie a Itálie a dojeli až do Monaca. Cestou jsme se potkali s rodinou, která tu byla také na dovolené s dlouhým Defenderem a strávili spolu několik krásných dní. Jen na Ligurskou mě s vlekem nechtěli pustit. To ale netušily, jakého soupeře a s jak moc tvrdou hlavou si dozorci hor vybrali. V podstatě to byla moje první pře, možná až skoro hádka v anglickém jazyce, kterou jsem vedl s horkokrevným Italem. Když mu po cca 15 minutách došly argumenty, proč bych neměl na úzkou cestu podél skal jet s vlekem, řekl jen „ OK, Let´s go“ .. něco jako ve smyslu…Už jeď a nech mě bejt… A přitom jsem měl naprosto neoddiskutovatelné argumenty. Řekl jsem mu, že tam prostě chci jet, že tam pojedu, že se se soupravou vytočím mnohem lépe než dlouhý def a že umím couvat velice dobře a daleko..Možná, že ho trochu i přesvědčilo, že vážím asi stejně jako on, jeho bratr se synem a bratranec na motorce.
Po návštěvě Monaca dostala naše malá nějaký moribundus. Cestou zpět do hor se jí povedlo vrhnou šavli takového rozsahu, že trefila celý středový panel ovládacích prvků, středový tunel se šaltrpákou včetně zapínačů pásu a volitelného kolečka offroadových režimů, digitální rádio a klimatizační panel. To vše jedním tvarohem. Takovou spotřebu triček na hadry jsme dlouho neměli. Žel teploty, které se přidaly, nechtěly ustoupit a tak jsme ustoupili my a dali na zátah Monaco-Jedomělice i s celým cirkusem. Ihned po návratu do chladnějšího podnebí se naší malé udělalo mnohem lépe a my poslední den dovolené strávili doma v bazénu.
11. dní na cestách (2 dospělí, 3 děti – 14, 11,1)
3.500 km
Jedomělice – Jezero Resia(Itálie) – Passo Stelvio – přejezd přes Švýcarsko – Druogno (Itálie) – Angentiere (Francie) – Jezero Cenis (Francie) – Colle delle Finestre (Itálie) – Colle dell Assietta – Oulx – Tunel Parpaillon – Pevnost Fort Central – Ligurská hraniční cesta – Monako – Jedomělice